Různé - LJS dnes

Když jsem kdysi jel na cyklistickou dovolenou do jižní Francie, trvalo to autobusu (jedna cesta) asi tak dvacet hodin. Pouštěli nám k tomu jednak na videu jakési filmy (to jsem celkem spolehlivě usínal jako vždycky u televize) ale taky používali mluvené slovo – to když nás chtěli cestou vzdělat o něčem významném a tak – ale hlavně pouštěli (poměrně decentně) různé písničky. Jedna z nich byla od Vlasty Redla na albu, které se jmenuje „Vlasta Redl o kolo zpět“ a jmenovala se

O ní nám říkali, že se stala jakousi hymnou předchozí cyklistické výpravy. Ze začátku se mi moc nelíbila – taky jsem ji v tom decentním provedení a v hluku jedoucího autobusu moc neslyšel – ale když jsem ji poslouchal po x-tý (včetně většiny slov), tak se mi naráz vybavil můj vlastní život když jsem byl mladej a uvědomil jsem si, jak jsem už vlastně starej:

Když jsem pracoval „na montážích“ jako elektromontér rozvodných zařízení, jezdil jsem domů každej druhej čtvrtek a zpátky zase až v pondělí a ty tři dny jsem proseděl většinou v kině (moji kamarádi studovali vysoký školy a museli se učit; doma se mnou prakticky nikdo nemluvil; neměl jsem na víc peníze; neměl jsem žádnou holku…) protože jsem se tak „připravoval“ na kariéru spisovatele a filmovýho režiséra. Psát jsem se pokoušel na ubytovně pokud jsem nehrál šachy, nebo neposlouchal „Laxmberk“, nebo nepil pivo a nekecal s ostatníma elektromontérama rozvodných zařízení.

Dva roky jsem jezdil a pracoval na přehradách, protože jsem se učil a vyučil tím elektromontérem u Vodních staveb. Když jsem se učil, pracoval jsem dlouho v dílně, kde jsme dělali rozváděče pro nejrůznější přehrady a já toužil děsně po tom ty rozváděče na těch stavbách přehrad taky instalovat, protože jsem byl romantickej a cestování na ty stavby mě přitahovalo, protože to znamenalo jednak vzdálení se z domova, ale hlavně život na stavbě, kde bylo plno neznámejch věcí a lidí. Moje první instalace rozváděče byla pro přehradu v Kamýce nad Vltavou – jenže na místě se ukázalo, že ten rozváděč není pro stavbu přehrady, ale pro stavbu kravína za Kamýkem nad Vltavou což mně ale nakonec stejně bavilo a tu práci jsem si šetřil (navíc jsem jim tam zapojil i ovládání takový linky na automatický shrnování podestýlky pod krávama na hnojiště za kravínem). Když jsem se pak vrátil zpátky do dílny, tak už mě pak posílali na skutečný stavby těch přehrad a já byl šťastnej jak blecha (jak šťastná je blecha?! a kdy? když žije na novém nositeli? protože se zbaví starého nositele? a kdy a proč je nešťastná?!)

Viděls‘ někdy rozestavěnou přehradu? Aby ji nevzala ani velká voda, musí se koryto řeky v tom místě kde bude stát přehradní těleso obnažit až na skálu a i ta skála se musí odstřílet hodně hluboko až už tam nejsou žádný praskliny a pak se teprve začne betonovat. Až do té doby to tam vypadá jako v kamenolomu (ovšem nepoužívá se dynamit – protože je švédskej a drahej – ale Perunit: ale ono se tomu stejně říká dynamit…). A ještě ke všemu když jsem byl později na vojně druhým rokem, udržoval jsem signální ploty kolem skladů dynamitu pro ostravské doly.

Tenkrát jsem na těch přehradách a hlavně v té rozváděčové dílně přišel do styku s válečnýma pilotama, co měli tu smůlu/čest a bojovali v Anglii. Měli toho hodně za sebou a většinou to byli alkoholici. Ale takovým zvláštním způsobem při tom alkoholismu byli vlastně důstojní, „měli úroveň“. Ale současně v té dílně taky byl partyzán co šláp na minu a utrhlo mu to chodidla – byl to invalida & komunista – mladej člověk to byl ale ti piloti mu vůbec nevadili a vážil si jich a oni se k němu taky chovali hezky (pokud byli ovšem střízliví…). Po vojně jsem několik měsíců pracoval v dolech na Kladně a tam zase byli vězňové co měli nucené práce. Některým jsem se vyhýbal a s jinýma se dalo dobře pracovat i bavit. Na každou směnu jich přivezli dva autobusy, byli už v montérkách a na rozdíl od nás ostatních měli červené ochranné helmy. Bachaři je odexpedovali do těžních klecí ale nefárali s nimi dolů (asi dobře věděli proč), dole jsme s nimi byli jenom my. Kradli velké mosazné matice a pilníkem z nich brousili prstýnky, který potom s námi chtěli měnit za pivo, cigarety a lék jménem YASTYL co byl vlékárně volně za pár korun. Z toho si pak vařili čaj "MAGORÁK". Drogy tenkrát nějak nebyly... Taky z bužírek pletli všechno možný ale byly to jenom takový kýčovitý ptákoviny. Dnes ovšem by se to dalo jistě výhodně udat turistům na Staroměstském náměstí stejně jako ruský hodinky a ušanky, šaškovské čepice, kdákající slepice, drátěné měňavé náramky a spoustu dalších „naprosto úžasnejch“ suvenýrů s patřičnou legendou.

Tady je vidět, že i Vlastu Redla to bavilo tam, co byl i když asi hlavně kvůli těm holkám, jak vyplyne z textu za chvíli. Otázka je, jestli je důležitý pídit se po důvodech co si vymejšlíme abychom si zdůvodnili co jsme udělali, co děláme a co budeme dělat jinak, než by se od nás „normálně“ čekalo…

Tohle je jeho motivace, stejně dobrá jako jakákoliv jiná. Já jsem to spojení „jsem celkem v plusu“ taky jednou použil – to jsme ještě na gymnáziu (pardon, na jedenáctiletce…) měli školní výlet parníkem na Slapy, já zaspal (já rád spal...) a „oni“ mi ujeli. Abych si to nějak vynahradil, rozhodl jsem se jet za nimi na kole. Byl krásnej červnovej den, jel jsem pořád po rovině vedle Vltavy nejdřív skrz Modřany pak Vrané a Štěchovice a já byl přesvědčenej, že jsem ten parník určitě předjel, protože jsem jel docela rychle a široko daleko žádná loď nebyla. Jenže pak přišel „strašlivej krpál“ do Slap (dnes po tom všem co mám naježděno mi to připadá trochu k smíchu a myslím, že už by mi to tak strašně nepřipadalo… Ale teď po letech už bych asi do Slap na kole nejezdil...) a najednou jsem si uvědomil že to nevyšlapu a že musím sesednout. Najednou bylo poledne a „strašlivej pařák“. Tak jsem se vlekl s kolem pěšky do kopce a utěšoval se tím, že „jsem v plusu“ oproti parníku. Bylo to ale všechno jinak, když jsem přijel až ke Slapské přehradě, viděl jsem pod přehradou jakýsi parník co právě odplouvá ale byl už tak daleko, že se nedalo poznat jestli „je to on“ nebo ne. Zato jsem si přečetl na jízdním (plavebním?) řádu, že ten den už žádnej další nepojede. Tak jsem se aspoň vykoupal a na zpáteční cestě jsem se při sjezdu z toho „strašlivýho krpálu“ zase bál, že se mi povolí z toho drncání nějaký důležitý šrouby a já „hodím držku“. No, pozitivní nakonec bylo to, že jsem žádnou držku nehodil…

Tady začínají krásný dvojsmysly: mohl to myslet ironicky, protože v „těch dobách“ se to ve filmových týdenících hemžilo stavbama mládeže na kterých defilovali ti šťastní, krásní a mladí s lopatama a krumpáčema – jenom nebyli většinou naboso, alébrž měli takový ty pracovní bagančata. Ale taky to mohl myslet pozitivně, protože v tom textu je hejno kamarádek co mu rozčesávají vlasy a dělají hezky a rády zřejmě i jiné věci a evidentně by mohly být naboso a všechny ty ostatní atributy co se tu o nich mluví.

Chce odtamtud odjet a současně ale dělá všechno pro to, aby nemusel. Zase je to ta dvojznačnost, kdy se pohybuje v kamenolomech mezi muži co tam jsou za velezradu a na druhé straně tam má ty kamarádky a kamarády pytláky a ještě je ke všemu mladej a baví ho žít - jenom přitom cítí, že by tam neměl vlastně zůstávat…

Tohle je na tom textu nejkrásnější obrat: nejenom že ukazuje krásu českýho jazyka protože se to dá chápat jako celkem čtyři přesný termíny – 9:50, 10:10, 21:50 a 22:10 – což taky potvrzuje čtyřnásobným opakováním, ale současně vyjadřuje tu dvojakost přístupu kdy můžeš říct i že je to dobře, že už nejede nic a i že je to špatně protože už nic nejede! Poslední výklad poskytl jeden z účastníků našeho zájezdu, kterej se sice tvářil jako cyklista, ale byl to ve skutečnosti pivař, kterej svoji neúčast na většině cyklovýletů zdůvodňoval pathetickou deklamací právě týhle sloky zatímco v ruce třímal plechovku piva.

Tohle je příliš osobní – ta představa jak na Slapech nebo Kamýku nebo na dalších a dalších vodních dílech jsem se koupal jak to jen šlo a byl jsem šťastnej, i když jsem si právě myslel něco úplně jinýho, například že mně nechce ta jedna jediná a nebo naopak že já nechci tu děsnou holku, co o mně jeví zájem…

To pro mě bylo na vztazích to nejtěžší – navazovat je. Ve škole mně to neučili, na zábavy jsem nechodil (doma nesnesli pozdní příchod a jednou mě při takové příležitosti táta vyhodil z bytu...) a na montážích co jsem jezdil, brigádnice za moc nestály. Jenom ta jedna, vlastně ta první co jsem poznal na svojí první brigádě, ta se se mnou seznámila sama ale já byl tak naivní, že jsem to nepochopil a vyhejbal jsem se jí, protože mně štvalo, že na nás ostatní dělníci – co mi ji záviděli – dělali poznámky, podle mě naprosto mimo mísu: „když jsme spolu přece vůbec nic neměli“. Pak brigáda skončila, ona mi dala adresu s telefonem „co kdyby“ a já ji naštvaně zahodil. Došlo mi to až za dlouho, ale to už nikdy ty brigádnice nebyly tak fajn jako ta první. Před několika lety jsem tu první brigádnici viděl v hospodě v Dejvicích, před kterou mě kdysi přemlouvala, abych s ní šel dál k nim domů, protože její rodiče se vrátí z jakési cesty až zítra. Přemlouvala mě marně. No a po těch letech jsem v sobě zase nenašel tu sílu abych ji oslovil, když ona tam byla s nějakým blbým chlapem a já tam byl s kolegou a kolegyní z práce. Od té doby mě občas vrtá v hlavě, jak se vlastně jmenovala…

Když už ty vztahy byly navázaný, tak na kecy a sliby jsem byl docela dobrej, jenže ty konce pak – když ty sliby měly bejt realizovaný, to už pak jsem většinou nebyl vítěz a ty holky to hned poznaly a byly nepříjemný…

To mně dodnes trápí, že jsem v těch dobách ne svojí babičce ale svému dědečkovi – jejímu muži který by tvrdě „pod jejím pantoflem“ – nikdy nenapsal ani čárku. A kdyby jen to, nejhroznější vzpomínka pro mě je, když jsem do Znojma k nim přijel na návštěvu, byl jsem nešťastnej, protože  mně poslala do háje jedna z těch brigádnic, když poznala že nejsem ten vítěz za kterýho mě (podle mých keců) měla a já chtěl napsat novelu v podstatě o tom, jaká je to kráva a chtěl jsem tuto novelu jít psát do hospody, načež když jsem babičce a dědečkovi oznámil kam jdu, tak děda nesměle (byl pod pantoflem!) řekl, jestli bych ho nevzal ssebou a já vůl to odmít!!! Babička umřela, dědeček ji přežil jenom o půl roku protože bez ní pro něj už život neměl takovou cenu a já mu už nikdy neřeknu jak je mi to líto, že jsem se tenkrát nevybodnul na tu novelu, kterou jsem sice napsal (co dokáže uražená ješitnost…) ale byla hrozná a místo toho jsem si s ním nepokecal v hospodě, kam on nikdy nechodil jsa pod tím zasraným pantoflem, bez kterýho ale už dál nemohl žít…

To bylo na kapelách nejkrásnější, že se za nima táhly ty krásný holky. To taky byl hlavní důvod, proč se zakládaly. Poznal jsem to, když jsem občas pomáhal s technickýma a organizačníma věcma nejlepšímu kamarádovi Michalovi, co založil bigbítovou kapelu „Les Chaussettes Noires“ („Černé ponožky“ to bylo česky). Smůla byla, že jsem ale na nic pořádně neuměl hrát: ve školním orchestru na Jedenáctiletce jsem brnkal na jedné struně na basu a taky jsem chodil asi tři roky „do klavíru“ k panu profesorovi Šebánkovi, pod jehož vedením jsem přehrál celou „Bajerovku“ a naučil se hrát koledy. To ale v bigbítu moc neznamenalo a o tyto odbornosti tehdy nebyl žádný zájem ani u kapel, ani u holek (takže mi zbyly celoživotně jenom ty kecy...).

Když jsem se v té době opaloval, záda se moc nenatíraly. Alespoň já to pro sebe považoval za zbytečnou změkčilost. Ostatně, tenkrát žádný opalovací faktory neexistovaly a o rakovině kůže ze sluníčka se nevědělo. Rád jsem natíral záda holkám, pokud o to stály. Ale moc o to nestály. I když v mém případě bych ani tu pusu nevyžadoval. Jenom jednou, v Rumunsku u moře se mi věnovala jedna zpěvačka a hérečka z Ostravského divadla „Pod okapem“, když jsem tam byl coby čerstvě rozvedenej s přítelem z vojny Binarem a jeho rodinou jako „křoví“ a ona tam za nimi přijela, protože se nepohodla se svým mužem a tak jí uložili ať se mi věnuje, takže jsme spolu chodili na „divokou“ pláž kde nikdo nebyl a opalovali jsme se tam nazí a ona mi natírala záda jenže né za pusu, ale za to že jí pak natřu ty záda zase já. Pak se mnou chodila po diskotékách a různejch zábavách, frajeři po ní jeli a mně se to líbilo, protože jsem věděl, že si z nich dělá jen srandu a když z nich vypadne nějaký pití, dá je mně a nechá je zuřit. Na druhé straně se mi ovšem ale nelíbilo, že to je ale taky pro mě z její strany všechno… Zuzana Majvaldová se jmenovala...

Ten lísteček, co mi s adresou a telefonem (místo plánku celého kraje) dala tenkrát ta první brigádnice, jsem zahodil, já vůl. Když jsem ji pak po těch letech viděl a všechno mi to došlo, tak jsem ten lístek dvakrát hledal, jestli jsem ho náhodou nezaložil do nějaké knihy. Nezaložil. Ale mám ještě dvě možnosti - v poštovním muzeu mi půjčí telefonní seznam z té doby a já se podívám, jestli ji tam nenajdu na náměstí Nikoly Tesly (to si pamatuju) pod jménem co si s ním nejsem jistej, nebo se nechám zhypnotizovat a to by v tom byl čert aby mi to ten hypnotizér z toho mozku nevydoloval…

V té době jsem měl jenom kolo a tak jsem na montáže jezdil hlavně autobusem a občas i vlakem. Ale protože jsem byl romantickej, nechtěl jsem si nikdy předem zjišťovat kdy mi to jede. Dokonce mi i trochu vadilo, když mi to někdo říkal (nejezdil jsem vždycky sám, měl jsem všelijaký parťáky a ti nebyli romantičtí ani za mák…). Podle toho to ale taky vypadalo, dojížděl jsem hodně pozdě v noci nebo až druhej den, po mnoha hodinách strávených na těch nádražích, kde to ale pro mě nebyl ztracenej čas, protože jsem hltal ten provoz, pořád se tam něco dělo a já byl šťastnej, že nikam nepatřím: ani domů, ani do práce, že jsem na cestě a tím pádem svobodnej. Jednou se mi stalo, že jsem kdesi na severu čekal dvě hodiny na vlak do Prahy a když přijel, byl jsem tak zabranej do pozorování těch lidí co z  něj vystupovali, že jsem si vůbec neuvědomil, že bych taky měl nastoupit a teprve když mi zmizel z dohledu poslední vagón, došlo mi že to je on, co jsem na něj tak dlouho čekal. Další mi jel za tři hodiny…

Tady podruhé Vlasta Redl má ten časový údaj, ale pořád se mu to vlastně hodí i v tom srabu, kde lišky dávají dobrou noc a autobusy jezdějí jen jednou za den anebo taky vůbec ne, protože je mladej